Pacient se sice stále počůrává, ale už mu to nevadí
Medicína se dostala do slepé uličky, neví jak dál, ani kudy se vrátit. Čím hlouběji a sveřepěji se za hledáním příčiny nemocí noří do menších a menších struktur, tím jasněji vidí rozšiřování labyrintu a vzdalování se konečné odpovědi a konečného řešení. Je čím dál jasnější, že materialisticky orientovaná "věda" dál nemůže, protože si sama zarubala cestu.
Stojíme na prahu vodnářského věku a cítíme, že lékařství budoucího času musí bezpodmínečně být postaveno na jiných základech, totiž - na znalosti přírodních zákonů a zákonitostí. Současné lékařství existenci zákonitostí popírá, pracuje pouze s konečnými hodnotami a pozoruje jen důsledky nemocí. Pravou podstatu člověka bud popírá nebo si ji vůbec neuvědomuje, neví, co člověk je, odkud přišel, kam kráčí a jaký je vlastně jeho smysl života. O člověku mluví jen v souvislosti s jeho tkáněmi, nemoc charakterizuje jako organickou změnu v těchto tkáních, zná pouze začátek nemoci a její konec.
V konečném důsledku chápe nemoc jako cosi bezpříčinného. Přijímá jen to, co je možno vyhmatat prsty nebo spatřit očima, či zjistit jinými smysly, případně i přístroji. Mikroskop je prodloužený prst a mikroskopické patologické nálezy jsou považovány za začátek a konec choroby, tedy za důsledky, které nemají příčinu... My však víme, že těmto následkům cosi předchází. Předpoklady a tušení musí vystřídat vědění !
Vesmírné dění je řízeno zákony a nikoliv zkušenostmi nebo hypotézami. Zákonitosti musíme absolutně respektovat, protože kromě nich nenajdeme pevné východisko. Pokud vycházíme jen z lidských názorů, můžeme očekávat časté změny. Jak se mění lidé, tak se mění i jejich názory a hypotézy. Kdo sleduje pozorně vývoj v medicíně, nemůže si nevšimnout, že prakticky denně dochází ke změně názorů - a tomu se ještě pyšně říká "pokrok."
Jak často se v dnešní době opakuje podobný obraz: člověk se necítí dobře, má řadu potíží, jeho chorobné příznaky by zaplnily celou stranu pečlivě vedeného chorobopisu. Ale tento nemocný byl vyšetřen u nejlepších lékařů, strávil mnoho dní v nemocnici, konsultoval kardiologa, endokrinologa, alergologa, specialistu pro nemoci oční, ušní, krční a nosní, navštívil ortopéda, ženy navíc gynekologa. Byl vyšetřen od hlavy k patě a bylo mu sděleno, že "nemá žádný nález" a tudíž... A tudíž co? Že je zdráv, že jeho potíže jsou "pouze funkční anebo od nervů, to víte, ta dnešní doba". Nakonec tedy náš nemocný končí u psychiatra a ten ho buď potěší "psychoterapií" anebo mu naordinuje nějaké bobule, které jej neuzdraví, takže náš nemocný se posléze podobá onomu pánovi z prastaré anekdoty - léčba zabrala: Sice se stále počůrává, ale už mu to nevadí. A takto vedená "léčba" je vydávána za vrchol zdravotnické péče o člověka.
Vidíme, že je propastný rozdíl, zda se začneme zabývat nemocí až v jejích důsledcích, anebo se pokusíme začít od pravé příčiny. Pokud věříme, že podstatou nemoci je nemocný orgán, dospějeme logicky k myšlence, že nemocného uzdravíme, jestliže orgán odstraníme. Bude-li mít člověk např. nekrózu ruky, budeme považovat za vyléčení i to, když ruku amputujeme. Řekněme, že dotyčný nemocný má v ruce zhoubný nádor. Podle materialistického myšlení vzniká rakovina ruky sama od sebe a v obavě, aby se nemoc nerozšířila, ruku uřízneme a dotyčného budeme pokládat za uzdraveného. Na kožní vyrážku použijeme lokálně mast, protože věříme, že vyrážka nemá žádnou vnitřní příčinu a když jsme ji odstranili, pacienta jsme vyléčili. Toto myšlení je absurdní, neboť na světě není nic bez příčiny. Orgány a tkáně ještě nedělají člověka. Člověka vytváří teprve duch nebo chcete-li - spirituální agens, které jej oživuje. Každá nemoc má od začátku do konce svůj řád a stejný řád proto musí mít i léčení, které nutně bude postupovat od "člověka" k jeho tkáním a orgánům a nikoliv naopak. Dříve, než onemocní orgány a tkáně, onemocní "člověk" a už z toho pro vědoucí jasně vyplývá, že "člověkem" musí nutně být něco jiného než tělo, které tu posléze zanechává a které je vlastně pouhým příbytkem "člověka", případně jeho kabátem.
Skutečné uzdravení tedy znamená znovunastolení řádu v nemocném jedinci, zatímco odstraňování potíží, jak se dnes provádí, nebere živou bytost v podstatě v potaz. Aby lékař mohl účinně léčit, musí v jeho mysli především zavládnout řád. Pak nebude nutno přinášet stále nové ;,vědecké teorie," protože prostě nebudou potřebné.
Prvním porušením zdraví je vždy porucha vitality. Je to první popud, který se projevuje příznaky a obtížemi. Porušení vitální síly, respektive jejího vlivu na lidské tělo je tedy skutečnou, prvotní a základní příčinou každého onemocnění.
Přitom platí, že všechny nemoci zrcadlí lidské nitro. Kdyby zde neexistovala stejnorodost, člověk by nebyl k některé nemoci vnímavý a tato nemoc by se tedy vůbec nemohla rozvinout.
Nemoc není ani krutost, ani trest, ale pouze a jenom oprava, nástroj - kterým si naše vlastni duše posloužila, aby poukázala na naše vlastní chyby, aby nás zadržela před dalšími omyly, které by nadělaly další škody, a aby nás zavedla zpět na cestu pravdy a světla, ze které jsme nahromaděním vlastních omylů sešli.
Zdroj: Třetí cesta ke zdraví - Josef A. Zentrich
- Odpovědět
Pošli odkaz