Hraniční porucha osobnosti
Diagnóza hraniční poruchy osobnosti
Hraniční porucha se postupně stala obecně akceptovanou nemocí, oddělitelnou od ostatních poruch osobnosti. Existuje dalekosáhlá jed nota v tom, jaké rysy chování pozorujeme v souvislosti s hraniční poruchou. Kritéria jsou shrnuta v tzv. DSM - III - R.
Obecný vzorec nestability v oblasti nálady, mezilidských vztahů a obrazu sebe samého. Počátek leží v rané dospělosti a porucha se projevuje v nejrůznějších oblastech života. Musí být splněno nejméně pět z následujících kritérií:
1. Vzorec nestabilních, ale intenzivních mezilidských vztahů, který se vyznačuje střídáním obou extrémů, přehnané idealizace a devalvace;
2. impulzivita u nejméně dvou potenciálně sebepoškozujících aktivit, např. utrácení peněz, sexuality, zneužívání omamných látek, krádeží v obchodech, bezohledné jízdy a záchvatů žravosti (kromě sebevraždy nebo sebemrzačení, viz k tomu bod 5.);
3. nestabilita v oblasti emocí, např. výrazné změny nálady od základního pocitu k depresi, podrážděnosti nebo úzkosti, přičemž tyto stavy obvykle trvají několik hodin, nebo v řídkých případech déle než několik dní;
4. nepřiměřená, silná zlost nebo neschopnost ovládat zlost, např. časté záchvaty zlosti, přetrvávající zlost nebo rvačky;
5. opakované vyhrožování sebevraždou, náznaky sebevraždy nebo sebevražedné pokusy nebo jiné sebemrzačící chování;
6. výrazná a trvalá porucha identity, která se projevuje ve formě nejistoty v nejméně dvou z následujících oblastí života: obrazu sebe samého, sexuální orientaci, dlouhodobých cílech nebo přáních ohledně povolání, v druhu přátel nebo partnerů nebo v osobních hodnotových představách;
7. chronický pocit prázdnoty nebo nudy;
8. zoufalá snaha zabránit reálnému nebo imaginárnímu osamění (kromě sebevraždy nebo sebemrzačení, viz k tomu bod 5.).
Zdroj: Heinz - Peter Rohr: Hraniční porucha osobnosti, Nakladatelství Portál
Komentáře
To nejtěžší je vydržet a doufat.
Držím ti palce.
Už takhle bylo spousta let trablů a práce s depresemi a úzkostmi, které se chronicky vracejí, a teď si ještě musím přiznat, že jsem kromě toho taky psychopat... Nebo spíš naopak, že jsem především psychopat a depky s úzkostmi jsou jen přidružený problém...
A teď s tím začít něco dělat, když se přitom člověk všude dočte, jaká je to rasovina s nejistým výsledkem. No, kdysi jsem chodil k doc. Praškovi do PCP, tak mu teď zkusím napsat, co a koho by mi poradil.
Je pravda, že od té doby, co si myslím, že mám HPO, jsem jaksi vnějškově klidnější, protože zapojuju do boje proti emoční labilitě volní procesy. Dřív jsem proti tomu nic nedělal, jelikož jsem si myslel, že jsem prostě jenom citlivější. Zato mám ale pocit, že se ten neklid přesouvá víc do hloubky, kde dost bublá a já ho čas od času musím trošku utišit neurolem.
A to určitě ještě přijdou výčitky, kolka lidem jsem, byť neúmyslně a nevědomky, ublížil...
Kéž nebudu muset sáhnout po provazu...
jak bych se měla naplnit, a lze to vůbec při mojí diagnoze? mám pocit, že potřebuju někoho kdo mě bude mít rád a já to budu opětovat, ale současně bude trošku dobrodruh, sportovec... asi budu nadoživotí sama, ale neumím takhle žít..... co mám dělat?
Všem: Po psychologách "běhám" už nějakých 9let; hraniční poruchu řeším nějakých 6. Napadlo mě, že tahle diskuze zas tak neznačí opuštěnost, ne? Lidi si tu navzájem pomáhaj:)
Hraniční poruchou se zabývají v ESETU, kde je možné absolvovat roční stacionář.
To si myslím, že mě dostalo z nejhoršího, ale pozor není to vůbec snadný a samospásný.
Nebo navštěvovat skupiny Jana Jakuba Zlámaného, který dokáže brát život se zdravým nadhledem. A taky dlouhodobá individuální terapie, v které budu ještě nějaký pátek pokračovat.
Taky čtení knížek o psychologii P. Lauster, Heinz Rohr - Narcismus; pro muže: Robert Bly - Železný Jan.
Výdrž a sebekázeň jsou hodně důležité. Zároveň záleží dost na úhlu pohledu, časem zjišťuju, že většina lidí, jak pozoruju je na tom dost podobně a to jsem konfrontoval s lidmi téměř ze všech vrstev, různého věku a pohlaví. Každá zkušenost mi přinesla s negativním i něco pozitivního. Jen se tolik nebát vykročit z představ o sobě a nechat si taky pomoct:)...
K větě všechno zvládnu sám, přistupuju s rezervou, už mě to kolikrát vypeklo.
ono bohužel zařízení pro HPO pacienty moc není, asi se s námi nikdo nechce zabývat, co znám v Praze, tak jen klinika ESET denní stacionář a pobytové zařízení Kaleidoskop. Jinak snad přímo pro HPO snad ani jinde v republice nic není. Jak by sis představoval léčbu doma? Určitě je důležitá i individuální dlouhodobá terapie. Chodíš za psychiatrem? On ti žádného terapeuta nedoporučil? Je to sice většinou běh na dlouhou trat, ale pokroky se dají dělat, HPO se i údajně zlepšuje s věkem. Odkud jsi, kde tě hospitalizují?
Děkuji
přečetla jsem si, že zřejmě trpíte HPO. Já teď píšu seminární práci právě na toto téma a potřebuji k tomu i nějaký výzkum. Hledám někoho, kdo by mi odpověděl na otázky, které pak budu porovnávat a dělat z nich závěry. Všechno by samozřejmě proběhlo anonymně. Pokud by ses chtěl podílet na mém výzkumu a jsi ochotný odpovědět na nějaké otázky, prosím ozvi se na [email protected] Děkuji, přeji hezký den :)
Milovala jsem ho já i manžel! Tam jsme nepochybili! Jen i přes tu lásku se dnes snažím vše nazývat pravými jmény!
Nevím,zda je bere, začal ale kdoví poté. Projevuje se neustálým lhaním, podváděním, manipulací s lidmi, sliby, které nikdy nedodrží,občas výbuchy vzteku,nespolehlivý v práci a absencemi, vše řeší dalším a dalším lhaním, stále se dluží a nevrací,naopak vytahuje peníze z kdekoho.
Ach jo,být to mně cizí člověk,to by se mi radilo, jak s ním zatočit. Nic nepomáhá.
Bohužel žije se mnou, ale pořád stejně někam odjíždí a pobývá.
Má úplně stejného syna, ale ten u ní již naštěstí (pro ni) nebydlí. Chová se přesně podle popisu, když tu měl trvalé bydliště, věčně na nás zvonili policajti, kdy jsme ho viděli naposled, jestli nevíme ,kde je. Lhal, vymýšlel si historky, dlužil kde komu, zadával si požadavky (výroba) na věci které ani nechtěl, pak nezaplatil.
Je tu jediná rada, odstřihnout se od něho.
V dětství byl můj syn zlatý, v pubertě to začalo, ale tak pozvolně a pak už nastaly chvíle klidu, střídané s průšvihy a pak už celý jeho život byl problémový a dluhy
byly a jsou a hrůzu z exekucí mám strašnou.
Odstřihnout se od něj pro mámu není snadné, když nemá kam jít,neumím ho vyhodit na ulici, stále žiju v neklidu a strachu.
Nevím si rady, každý řekne jen "vyhodit" ale ještě mi k tomu chybí rada, jak to mám dokázat, když to neumím...
Taky jsem mámou, a stále víc si uvědomuji, že nikdy matka prostě není "za vodou". Nestačí, že se narodí zdravé dítě, když pak v životě není šťastné, nebo je přímo takto asociální, tak to na klidu mámě moc nepřidá. Ať už má kluk 10 nebo 50. Nepřestane být synem. Ale to přijetí tak obtížné poruchy je šílené. :-(
Přeji mámám hodně sil.
Jsou určité situace, kdy by mé dítě pro mě přestalo axistovat.
A poznámka k poslednímu příspěvku. Pro mne a tím jsem si jistá by i mé dítě (ač bolestně) přestalo existovat a to tehdy, kdyby na mne vztáhlo ruku anebo by někomu jinému fyzicky ublížilo. Pampelišku zdravím i já, její empatie je opravdu hluboká.
Přijetí hraniční poruchy není těžké ty trdlo, ale přijetí tak problémového dítěte ano. Lidi s HP se nechovají všichni takto.
Jinak s HPO mám osobní zkušenost, ale jen u žen, spíše mladších, tam šlo o jiné projevy, spíše autoagresivní, obrácené proti sobě.
Základ to má ale vždy stejný - emocionální nestasbilita, nezralost. Údajně všechny poruchy osobnosti s věkem otupují, ale nemám takovou zkušenost, spíše jsem viděla opak (nešlo o HPO).
Rada pro matku žádná není. Ostatně myslím, že už jsi stejně obešla veškeré odborníky, cos mohla.
Nezbude, než to prostě brát jako kříž, co si musíš nést. Něco jako spravedlnost v jednotlivém životě neexistuje.
Možná by pomohlo, aspoň malinko, najít ještě jiné takové matky. Vyměnit si zkušenost. našly jste se tu dvě, jistě jich bude víc.
Když jsem měla malé děti, jedno z dětí mělo vrozené neurologické postižení. Vyhledala jsem jiné mamky s takovým dítkem, založily jsme nejprve diskuzi, pak jsme se připojili k tehdy zrovna vznikajícímu sdružení, kde byli rodiče a děti s touto poruchou. Máme každý rok setkání, sledujeme nové trendy v "léčbě", vede to lékař, co sám tímto syndromem trpí. Ohromně mi to pomohlo překonat nejtěžší roky.
Pampelišku trochu znám z diskusí, které někdy pročítám, tedy z diskusí o lidských trápeních. Věřím jí, jak málokomu. Díky, Pampeliško.
To, že je to můj kříž, jsou i má slova. Nikdo, s kým jsem o tom kdy mluvila, si neví rady, kromě jednotlivců ,kteří striktně nabádají k jedinému-vyhodit
z domova.
Když se ale ptám jak to udělat, když toto jediné je pro mne jako matku vyloučeno, rady není. Jen právě jak pampeliška píše, jsem chtěla přečíst něco od těch, kteří tím prošli a podařilo se jim to vyřešit způsobem, o kterém nemám já ani potuchy.
Zbavení způsobilosti není tak snadné. Navíc teď zas vymysleli novelu, která vše ještě komplikuje. Je to na jednu stranu ochrana zneužití (aby hned tak kohokoli nebylo možno zbavit způsobilosti), ale na druhou stranu to v oprávněných případech šíleně komplikuje situaci. Musí být jasně doloženo, proč, lékařské zprávy, důkazy o tom, co už v minulosti vlivem chování natropil, apod.
Njn, aspoň zajistit majetek, ať neztratí střechu nad hlavou...chjo, to je situace. :-(
jiná situace ale je, pokud by to mohlo ohrozit i další osoby, třeba sourozence ap. Potom se to v morální rovině posouvá zcela jinam.
Já nejsem věřící, takže v nějaký další život moc nevěřím a proto nejsem zastáncem nějakého nesmyslného kříže na tomto světě.
http://john-powder.cz/psychiatry/bdp-loverelationship.htm
Mam nabidku zajimave prace,ale nejsem si jista,zda kdyz dojde k vypeti pri pracovnim procesu,nedojde opet k dekompenzaci..nyni jsem na materske,takze stres defacto minimalni,jen obcas s neposlusnym ditetem nebo s pritelem-hadky,kdy to vetsinou jen prejdu a nijak neresim....dekuji za odpovedi.
Já jsem měla jen takovou hraniční epizodu, v jedné části svého života. Tehdy mi připlácli nálepku HPO mimo jiné. ale kdybych ji skutečně měla, projevilo by se to mnehem dřív, a hlavně by to neodeznělo jen tak.
Znám holčinu, co s tí studuje medicínu. Má teď sice přerušené studium, byla dlouho v PL, ale vrací se tam, a patrně dostuduje. A půjde samozřejmě do praxe, proto tu školu dělá, že. Takže tu bude lékařka s HPO a zdaleka ne jediná.
Opravdu to tedy zvládnout jde, ale krom medikace to chce skutečně pracovat na sobě.
Pampeliško,
můžu se zeptat, do jakého jde ta holčina ročníku a na jaké fakultě? Jestli se třeba nesejdeme více hraničářek v ročníku?
Takže teď už se nechci zabíjet, protože nejsem nemožnej kripl, ale nemocný člověk. Který se musí léčit. Tak mi držte palce.
- Odpovědět
Pošli odkaz