Polyamorie: paralelní emocionálně-erotické vztahy s více lidmi
Podle Vítkové (2010) jsou otevřené polyamorické vztahy pro mnohé nepřijatelné, neboť nezapadají do sociálních konstrukcí, které utvářejí jazyk emocí. Ten obsahuje slova jako „žárlit“, „podvádět“ apod. a usazuje je do určitého kontextu. Má-li člověk dva milostné vztahy, hegemonní diskurz říká, že jednoho z milostných partnerů (popřípadě oba dva) podvádí, a pokud se to onen podváděný dozví, nutně musí žárlit. Žárlit má člověk i tehdy, když se jeho partner někomu jinému dvoří, koketuje s ním apod., i když je zřejmé, že je to ze strany jeho partnera hra, nic vážného. Žárlivost je v tomto kontextu vnímána jako legitimní emoce, přirozená reakce na partnerovu nevěru, podvádět je nelegitimní.
Ovšem podle polyamoriků je přirozenost žárlivosti pouze domnělá. Jak říká jeden z respondentů výzkumu, který provedla Vítková: „Žárlit se podle mě prostě naučíme, v televizi to vidíš vlastně všude, vidíš nějakou romantickou komedii a hned tam vidíš, jak tam někdo žárlí.“ Podle všeobecných představ se vztah bez určité míry „zdravé“ žárlivosti neobejde, slovy dalšího respondenta: „V podstatě v naší společnosti je ta žárlivost, dá se říct, zakořeněná. Často se říká, že to ve vztahu nesmí chybět, že bez žárlivosti neexistuje láska.“ Podle polyamoriků je ovšem koncept žárlivosti prostředkem sociální kontroly, neboť pokud nežárlí někdo, kdo je „podváděn“, je vnímán jako pošetilec a hlupák, či se má za to, že dotyčný toho, kdo „podvádí“, již nemiluje. Takoví jedinci se pak dostávají pod sociální tlak, aby žárlili, a tak ukázali svou normalitu a lásku.
Zastánci polyamorie se snaží vytvářet nový diskurz, kde láska nebude výhradní emocí, kde partnerství bude vnímáno jako forma intimního přátelství (sexuálního i ne-sexuálního). Přátelství je totiž nevýlučné, je nejen možné, ale z hlediska společnosti i vítané mít více přátel. Polyamorici upozorňují, že v tradičním chápání je láska vnímána jako forma vlastnictví a z toho vyplývá žárlivost. Podle nich je přátelství vztahem, který je postaven na daleko větším respektu vůči druhému, než je tomu ve vztazích postavených na tradičně pojaté romantické lásce - právě díky tomu, že přátelství je od vlastnické formy vztahu oproštěno. Je zajímavé, že podobný životní styl vyhledávají i někteří asexuálové, kteří žijí v kruzích přátel, jejichž povaha je jejich slovy „polyamorická“, ale přitom nesexuální (Przybylo, 2011). Tito asexuálové jsou takto schopni spojit lásku s přátelstvím, na rozdíl od polyamoriků ji ovšem oprošťují od sexuality. Polyamorici se často ztotožňují s určitou komunitní formou vztahů, ale jsou možné i jiné podoby polyamorických partnerství, například partnerství na dálku, kde se jedinec vidí s těmi, které miluje, třeba jen několikrát do roka. Polyamorici zároveň zdůrazňují, že tyto vztahy vyžadují velkou míru tolerance a empatie a jsou tedy přímým opakem sobectví (Šipka, 2015).
Polyamorici svoji identitu chápou jako projekt, na kterém je nutno pracovat a vytvářet nové koncepty a diskurzy, skrze které změní náhled společnosti jak na ně samotné, tak i na jejich vztahy. Společnost, ve které žijí, jim nenabízí ta pravá slova pro to, co dělají, ani pro to, co cítí, tak je musí hledat někde jinde. Především v knihách a článcích, které na téma polyamorie vyšly. Bez možnosti adekvátně popsat své pocity je těžké je akceptovat a hlavně sdílet s ostatními a je tak těžké přijmout sám sebe. Bez náležitých termínů a konceptů, které tyto termíny uvádějí do vzájemných vztahů a souvislostí, nevíme, čím a kým jsme, a nevědí to ani ostatní, jak například ukázali hrdinové již zmíněného dokumentu „Svazující slova“ (2007).
Polyamorici, mezi nimiž dělala Vitková výzkum, skutečně čerpali potvrzení své identity z knih a článků. Dalo by se tedy říci, že nehledali svou vlastní autentickou identitu, ale chtěli se identifikovat s identitou již popsanou v textech, jejichž autory nebyli oni sami. Jak upozorňuje Sedláček, podobně k popisu své identity přistupují i asexuálové. Polyamorici i asexuálové jsou pro společnost nesrozumitelní, a když chtějí své postoje a pocity vysvětlit, zjišťují, že pro ně nemají slova, a jsou rádi za každý text, který jim slova a srozumitelné příběhy jejich vlastních pocitech a touhách (či absenci touhy v případě asexuálů) dodá. To ale platí pro každou identitu. I heterosexuál čerpá z mnoha textů a dalších kulturních produktů, když popisuje sám sebe, když chce sám sobě porozumět. Výhodou heterosexuála je, že jeho pocity byly popsány již tolika romány, filmy, divadelními hrami, populárními psychologickými příručkami či třeba reklamami, že nemusí složitě hledat, když potřebuje popsat sám sobě i druhým své životní touhy a peripetie. Prostředky k popisu se nabízejí samy a jsou obecně srozumitelné. V mnohem obtížnější situaci jsou nositelé identit, které se vzpírají heterosexuální normativitě, tak v posledních dekádách narůstá počet různých identit a orientací.
Zdroj:Martin Fafejta - Sexualita a sexuální identita - Sociální povaha přirozenosti, nakladatelství Portál
Komentáře
Zda se,ze v Liberalni spolecnosti,ve ktere je moralka az na poslednim miste,se nic nenormalniho nejevi jako nemozne.
Je vsak treba mit na pameti,ze vzorec kompletni rodiny,tedy "tata-mama-dite" je jako jediny prospesny zdravemu dusevnimu vyvoji ditete.To,ze tomu tak v soucasnosti nebyva a rodice se rozvadeji (rozchazeji),ma na svedomi spatny zivotni styl,ktery si tito prijali za vlastni.Abuzy drog rodicu (ci jen otce nebo jen matky) v rozpadu rodin hraji klicovou roli.Rodina,to je totiz nejen laska ke svym nejblizsim,ale predevsim zodpovednost za jeji funkcnost.A tato funkcnost je mozna a udrzitelna pouze v pripade,ze rodice nic neberou!
Ano,nevera byla,je a bude.Stejne tak,jako byly a budou damy s nevalnou povesti,ktere k te nevere rady dopomohou.Ale podle toho,co ctu o "Polyamorfii" mi prijde,ze jde o akceptovani promiskuitniho chovani.Pochopitelne,pokud se takto chovaji oba partneri,logicky jeden na druheho zarlit nemuze.To uz je ale trochu Swingers,ne?Co bude dal?Budeme jednou akceptovat i incest???
Nepřijde vám to absurdní?? Mně tedy ano.
A navíc, miku, píšeš, že s nevěrou se jaksi počítá, ale stejně se z ní pak dělají aféry. Jestli ono to nebude tím, že se s ní sice tak nějak počítá, ale u jiných párů, než u nás samých. Nikdo přece nejde do vztahu s tím, že když mu bude partner(ka) nevěrný/á, že nad tím jen tak mávne rukou, protože přece o nic nejde a nevěra je jaksi normální.
Ne, ona není normální, jen je bohužel častá, ale každý, kdo nevěru partnera odhalí, většinou je tím zjištěním silně zasažena jeho důvěra v druhého, a u pánů také jejich ješitnost a ego (i když nejspíš i u žen). A vztah bez důvěry většinou spolehlivě vede do pekel.
Z toho vycházeli i různé modely vztahů a rodin, po celém světě odlišné.
Proto dnes je tradiční model rodiny v mnoha případech překonán.
Cílem je zajištění stabilní úrovně pro žití, pozor na to, ne se připravit o všechny možnosti tím, že se holka nechá otěhotnět psychopatem taxikářem nebo podobným parchantem a pak s dítětem visí rodičům na krku a stahuje s sebou dolů všechny kolem.
A bylo by to skvělé, protože lidi žijící sami s hypotékou za byt na dvacet let nejsou svobodní, ale největší otroci, kteří nemůžou mít úraz či onemocnět, protože by za rok byli bezdomovci bez všeho.
Muslimský manžel si nevybírá společnost ne večer nebo noc, ale naopak musí s každou svojí ženou trávit přesně stejný počet nocí jako s ostatními. Prostě rotuje, férově to střídá, takže každá ví, kdy bude manžel její a kdy bude mít volno. A o všechny se musí stejně postarat a za všechny je finančně zodpovědný.
Myslím si, že trochu pletete dohromady polyamorii, promiskuitu a mnohoženství, a že článek trochu nerozlišuje mezi polyamorií a životem v partnerských skupinách.
Každé z toho je úplnějiný model.
Polyamorik má třeba ženu, se kterou žije, a ženu, u které občas přespí či stráví pár dní. Ale také nemusí žít s nikým, a setkává se s některou z partnerek, jen když má náladu.
Partnerské skupiny jsou pak poměrně uzavřené, žijí spolu trvale, a někteří v nich spí s některými jinými (ne nutně všichni se všemi).
Promiskuitní swinger naproti tomu klidně může mít jediný monogamní partnerský vztah, a s ostatními to bere jako zábavu.
Muslimské mnohoženství je pak naprosto výlučný vztah, alespoň z pohledu ženy.
A rodina s dvěma maminkami a jedním tatínkem či naopak může být naprosto harmonická, zodpovědná a funkční.
Že to první je prospěšnější, protože je to konformnější s běžnou představou o morálce, si dovolím pochybovat.
Je vsak treba rict,ze zdravy clovek dokaze mit v srdci pouze jednu lasku.Dalsi paralelni vztah uz takto srdecny byt nemuze.Nebo muze,ale to zase na ukor lasky v tom -jak to rici?- "primarnim" vztahu.
Ovsem,pokud nekdo tvrdi,ze neni promiskuitni ale styka se pritom paralelne s vice objekty,s nimiz udrzuje (i) sexualni styk,pak mam pochybnosti o jeho schopnostech milovat srdcem.Zajimalo by mne,kdo tito Polyamorici jsou?Ve smyslu povahovych vlastnosti:
Nejde nahodou vesmes o Extrovertni osobnosti?Nemaji,nebo nemeli (Polyamorici) v minulosti kontakt se Stimulancii,typicky Pervitinem?To by mohlo vysvetlovat ledacos.Napriklad citovou oplostelost.Citove prazdni lide se totiz dokazi zamilovat jen povrchne.Telem,nikoliv dusi.Ale to neni ona Laska s velkym "L",se kterou si do sveho srdce pustite jen toho jedineho vyvoleneho/jedinou vyvolenou.Jste-li skutecne zamilovani,pak s jinym/jinou neminite sdilet nic,natozpak postel.
Nekdo vsak empatie schopen neni.Bral tvrde drogy,prodelal uraz hlavy,byl vazne nemocen,nebo mohl take prozit hluboke trauma,ktere nelecil (pripadne lecil-samomedikaci drogami...).Tak jako tak,v dusledku je skoro vzdy provazi nektera z Poruch osobnosti.Casto Hranicni,Histrionska ...toto jsou lide s permanentnimi partnerskymi problemy,ktere si vsak oni nikdy nepripusti.V srdci si vas nenosi,protoze poskozeny mozek toho neni schopen.Je to pak jen hra na city od nulove empatickych,zato vsak velmi zdatnych manipulatoru/manipulatorek.
Nove,uslechtile nazvy pro amoralni praktiky mne osobne nijak neudivuji.Vidim cim dal casteji,jak se to dobre a hodnotne likviduje,(pripadne kriminalizuje),zatimco veskere neduhy teto civilizace se zcela bezne legitimuji a pod novym nazvem vehementne popularizuji.To je spatna zprava pro dusevne zdrave osobnosti,s moralnim kreditem.A ze sve osobni zkusenosti mohu pred citove plochymi osobnostmi jen a pouze varovat.
- Odpovědět
Pošli odkaz